středa 18. ledna 2012

Pod povrchem

Zvedla hlavu, zaregistrovala mě ledabyle stojícího v klidném zákoutí s cigárem v ruce, usmála se a vykročila ke mně. Když mě políbila a odstoupila, všiml jsem si knoflíku na jejím kabátě, který nechala rozepnutý, jako vždycky. Ten knoflík pro mě byl v tu chvíli dokonalou analogií našeho vztahu.
Znovu jsem si zapálil, nabídl jí své rámě a vykročili jsme do centra matičky všech měst.

Usadila se vedle mě v jazzovým klubu, kam během courání kolem Vltavy zatoužila jít, spokojeně zavrněla nad muzikou, co právě hrála, a objednala si ke kafi sklenku bílého. Nad krabičkou čokoládových cigaret, které s triumfálním pohledem vytáhla z kabelky, jsem jen protočil oči v sloup. Zapálila si mým zapalovačem a vyfoukla obláček dýmu. Bubnovala prsty do rytmu hudby a popíjela objednané víno, nejprve jednu sklenku, pak druhou a třetí...

A najednou mluvila o všem možném.
O hudbě, kterou měla ráda, o koncertech, jichž se účastnila, a o atmosféře, kterou měly...
Napadlo ji projít Václavák a házet žabky do Vltavy.
Během páté sklenky si uvědomila, že demokracie je vlastně krásná a že vždycky brečí u závěrečného věnování tvůrců Pelíšků. A že i v socialismu byla spousta nespravedlnosti...
Říkala, že miluje Prahu a vždycky se sem bude vracet, ať už za střízliva tvrdí cokoli.
Podívala se mi do očí a s vážnou tváří prohlásila, že mě miluje.

Potom sebrala kabát, uličnicky se zasmála a vyběhla do chladné noci. Zaplatil jsem a následoval ji.
Koukala na nebe a mluvila o nekonečnosti vesmíru a o hvězdách. Chytla mě za ruku a rozběhla se směrem k Václaváku. Cestou zazvonila na všechny zvonky, které jsme míjeli, prý z čisté rebelie.
Uchváceně pozorovala muzeum a potom pravila, že atmosféra listopadové revoluce musela být úžasná.
A že lidem věří, stejně jako jejich inteligenci a schopnosti poučit se z chyb...
Během courání podél Vltavy mi vnutila sluchátka a pouštěla muziku, která jí způsobuje hudební orgasmy. Pak narazila na Great Gig in The Sky, sluchátka mi sebrala, přitiskla si ruce na uši a zavřela oči. Vítr jí cuchal vlasy a prsty měla úplně studené, přesto se dál požitkářsky věnovala poslechu skladby, při níž se prý rozhodla zemřít.
A pak mi pošeptala, že se chce milovat, a svět se rozplynul...

---

Žlutý autobus vjel na nádraží a zastavil u obrubníku.
Vyhrnul se dav lidí a po něm ona. Působila jako vždycky. Rudé vlasy jí rozevlál vítr, ona se rozhlédla, našla objekt svého pátrání, vyndala z uší bílá sluchátka a zastrčila je do kapsy.
Knoflík byl zase rozepnutý, ale teď už jsem věděl, že je to jen povrchová záležitost.