úterý 24. května 2011

Lola

Bylo pozdě večer, když jsem odemykala dveře bytu. Proklouzla jsem dovnitř tišíc roztomilé hihňající se stvoření, které jsem ten večer v baru poznala. Stvoření bylo drobné postavy, s pěknýma šedýma očima, blonďatými vlasy a jmenovalo se Dolores-Aimé. Bylo v náladě od většího množství vypitého vína, než jaké mohlo toho večera snést.
"Můžu dovnitř v botech?" zajímala se Dolores.
"Pojď do chodby," odpověděla jsem, sama již zutá a mířící do kuchyně. "Dáš si něco k pití, Dolores?"
"Říkej mi Lolo," ozvala se z chodby. "Jako byla ta z Nabokovovy knihy. Znáš ji? Četla jsem ji snad desetkrát. Je skvělá."
"Četla, ale dávám přednost jiné literatuře." Odpověděla jsem. "Co chceš k tomu pití?"
"No," zauvažovala, "víno jsem pila celej večer. Co třeba gin?" navrhla.
"Myslím, že bychom měly přejít na nealko," usoudila jsem. "Dělám skvělý koktejly."
"Ty jsou dobrý, právě když je v nich pořádný pití," namítla, myslíce bezesporu tvrdý. "Ale spokojím se nakonec i s minerálkou. Jak jsi to myslela s tou literaturou?"
"Mám ráda německý autory, což je ostatně v přímé souvislost se školou," vysvětlila jsem.
"Neříkej, ty studuješ německou literaturu?" podivila se.
"A jazyk. Němčina je hrozně zajímavá, ale mám k ní vztah i jinak. Na, tady máš tu minerálku. Led je v mrazáku, jestli chceš."
"Dobrý. Tak tobě se líbí němčina? Na můj vkus trochu tvrdej jazyk."
"To si myslí kdekdo, ale je to o osobě, ne o jazyku. I francouzština může znít v určitém podání nehezky. Vzpomínám si na prohlídku rakouské Mammuthöhle, tamní průvodkyně mluvila moc příjemnou a libozvučně znějící němčinu. To je pak o něčem úplně jiném."
"Možná máš pravdu," připustila a přesunula se do obýváku. "Páni, máš tu spousty muziky. A posloucháš Hooverphonic..? Ty úplně žeru! Smím je pustit?"
"Jasně, hoď je tam."
Z reproduktorů se začala příjemně linout jemně smyčcová dokonalost s názvem "Mad about you", Lola stála s minerálkou pod oknem, podupávala si nožkou a dívala se ven, přičemž slabě plíživé světlo z kuchyně jí propůjčovalo jemnou, krásnou siluetu. Byla nesmírně přitažlivá. Sexy. Zmítána prudkými vášněmi k její osobě jsem si náhle uvědomila, že po pár hodinách barové známosti ji k zbláznění miluju.
Tiše jsem došla až k ní a položila ruku na její rameno. Pootočila se a usmála se. Pak se jemně odtáhla a pravila: "Už je pozdě, měla bych vyrazit, než mi ujede poslední metro."
"Neujede ti." ujistila jsem ji. A pak mi došlo: "Vždyť nikam jezdit nemusíš. Zůstaň u mě."
"To bych nejspíš neměla, známe se sotva pár hodin..." namítla.
"Nesmysl. Pojď, objednáme si pizzu a olivy a budem koukat na filmy a poslouchat muziku až do rána. Nechoď pryč. Miluju tě."
"Jsi blázínek, Virginie." ujistila mě s úsměvem. "Ale olivy s mandlema si zabírám."
Teď jsem se usmála já a šla pro telefon, abych učinila objednávku.

sobota 14. května 2011

Nedosažitelná

"Nechceš přespat u mě?" nabídla jsem s dobře skrývanou nadějí.
"Díky, stavím se za Bobem. Dlouho jsem u něj nebyla."
Mrkla, usmála se, pohodila svou nádhernou hřívou, sebrala ze stolu kabelku, krabičku karamelových cigaret a chystala se k odchodu.
"Měj se!"
"Ahoj, Heleno."
Odešla. Skvělá nálada způsobená její přítomností klesla na bod mrazu. Zmizela. Jako vždy. A jako vždy nenechala žádnou informaci ohledně dalšího setkání. Nedalo se ani s přesností určit, kde ji člověk příště najde.
Byla to její specialita.

Poznala jsem Helenu začátkem léta. Spřátelila se s mou kamarádkou Zuzkou. Týdny se míjely v jazykové škole, kam obě - zvláštní shodou okolností - chodily na kurzy francouzštiny. Až se jednoho dne setkaly v přilehlé kavárně, seznámily se a od té doby kamarádily.
Koncem června mi byla Helena představena.
Byla okouzlující.
Krásné šedé oči, záplava rovných dlouhých zrzavých vlasů, odzbrojující úsměv, postava modelky. Originální, zábavná, sebejistá a bezstarostná - zkrátka taková, jaká jsem já nikdy nebyla.
Uhranula mě natolik, že jsem ji toužila vídat stále dokola. Helena mé pocity bohužel nesdílela, a tak jsem ji vídala pouze v Zuzčině společnosti. Nebetyčně mě štvalo, že jsem s ní nebyla schopna mluvit, zaujmout ji. A tak jsem jen tiše trpěla a užírala se.

Helena se jako oblíbená a vyhledávaná bytost stýkala se spoustou lidí. Mimo jiné také s Robertem, u něhož, stejně jako dnešní noci, často přespávala. Dle Zuzčina tvrzení spolu ti dva chodili, ale nikdy jsem nepochopila, v čem jejich vztah spočívá.
Stejně tak jsem nechápala, co na tom arogantním blbečkovi vidí. Helena o něm mluvila jako o nihilistickém bohémovi, co skutečně válí na kytaru. Podle mě to byl kretén, jemuž chyběla špetka soucitu s kýmkoli, kdo nebyl z jeho pohledu na dostatečné úrovni. A to nebyl téměř nikdo.
Nesnášela jsem ho.

Týdny jsem se kvůli téhle bohyni trápila, nenáviděla se za svou podprůměrnost a vymýšlela, jak se stát pro ni zajímavějším člověkem. Zatím se zdálo, že Helena mou existenci téměř přehlíží. Byla sice milá, ale zároveň jsme si stěží řekly víc, než obnášel pozdrav.
Až mě jedné zářijové noci osvítila geniální myšlenka..: Přihlásím se do jazykové školy, kam chodí! Začala jsem se zajímat o Francii, kterou Helena milovala, stáhla pár francouzských filmů, které mi do té doby nic neříkaly, pořídila CD Nouvelle Vague, které měla ráda, a snažila se svůj zájem všemožně rozvíjet.
A v polovině října jsem skutečně do školy nastoupila. Helena byla o pár úrovní výš, tudíž jsme nebyly ve stejné třídě, ale přesto existovala naděje, že ji budu potkávat - byla tam téměř jako doma.
Během krátké doby jsem zjistila, že je na mě francouzština příliš náročná. Mé jazykové schopnosti byly oproti zbytku studentů velmi podprůměrné, ale trpělivě jsem setrvávala.
Helena se pro mě stávala posedlostí.
Zhoršil se mi školní prospěch, přestala jsem se učit. Jakmile jsem se vrátila ze školy domů, běžela jsem k PC a na internetu prohlížela všechny její profily. Jeden měla na FaceBooku, druhý na MySpace, třetí na x-chatu, další na lidech.cz. Na všech měla krásné fotky, spoustu přátel v kontaktech a originálně vyplněné kolonky týkající se její osoby.
Kvůli ní jsem si ty profily založila taky a podobně i vyplnila - třeba ji konečně zaujmu.
Přihlášená jsem pravidelně její profily navštěvovala, aby se poté, co můj záznam mezi návštěvami najde, mohla podívat na ty mé.
A přesně to postupně také udělala. Tím to ovšem končilo.

Krátce po Vánocích jsem dostala další nápad.
Helena chodila každý pátek na aerobic. Pořídila jsem si permanentku na tentýž den.
Následujícího pátku už jsem se nemohla dočkat.
Seděla jsem už převlečená v šatně, když přišla.
"Ahoj," pozdravila překvapeně. "Ty chodíš na aerobic?"
"Ahoj," odpověděla jsem šťastně, "říkala jsem si, že bych měla začít."
"Aha..."
Vypadala dost zaraženě, což mě trochu mátlo. Má radost ze setkání pomalu opadávala.
Cvičení pro mě bylo podobně náročné jako kurz francouzštiny. Obrovsky se mi ulevilo, když jsme po pětačtyřiceti minutách skončili.
S Helenou jsme za celou dobu neprohodily jediné slovo.

"Ta Helena je poslední dobou nějaká divná, nezdá se ti?" prohodila jsem lehkým konverzačním tónem jednoho nedělního odpoledne nad horkým caffé latté (Helena milovala latté).
Zuzka pomalu vzhlédla. "Divná?" opáčila.
"No, tuhle jsem ji potkala v jazykovce, sotva pozdravila..."
"Tobě to přijde divný?" zeptala se udiveně.
"No, jako by ji něco trápilo, nebývala taková..." pokračovala jsem.
Kysele se ušklíbla. "To si piš, že ji trápí. Trápí, dost štve a trochu děsí. A ty bys to snad viděla jinak?" pohlédla na mě provokativně.
Zmátla mě.
"Co se stalo?"
"Prosím tě..." řekla pohrdavě, mávla na číšníka, zaplatila a sbalila si věci.
"Hej, co se děje?" ptala jsem se zmateně a vyděšeně.
"Víš co? Ozvi se, až začneš být zas sama sebou," vmetla mi a zmizela.
Zrudly mi tváře, srdce se rozbušilo jako splašené.
Ona to ví. A řekla to Zuzaně. Kráva, co mě má co poučovat? Nikoho přece nekopíruju... Končím s ní, nestojí za to. Na Helenu nemá...
Nakonec jsem se uklidnila, že nic není tak horké, jak se zdá. Záleží přece jenom na Heleně, nikdo jiný mě nezajímá. Měla bych se s ní sejít a vysvětlit jí, že se nikoho kopírovat nesnažím. Jsem přece svoje! Za ty měsíce jsem o tom už přesvědčila i sama sebe...

Jenže Helena se mi vyhýbala. Za celé následující dva týdny jsem ji nepotkala. Neobjevila se v jazykovce, v oblíbené kavárně, nepřišla na páteční aerobic. Někdy v sobotu chodívala na olšanské hřbitovy, sedávala na lavičku pod vzrostlým stromem a psala povídky. Nosila si na ně velký černý sešit v tvrdých deskách.
Doma mi ležel podobný, ale obsahoval jen dvě nevydařené básně o její kráse a mých citech k ní.
Helena však na své oblíbené lavičce neseděla.
Začínala jsem dostávat vztek. Co si o sobě myslí..? Copak je taková hvězda, že jí to dává právo myslet si, že ji ostatní mají potřebu napodobovat? K čertu s ní!

Vztek na Zuzanu mi dlouho nevydržel, byla přece jen mou jedinou kamarádkou (...a hlavně kamarádkou Heleny...). Po víkendu stráveném v hrozných mukách a touze Helenu alespoň spatřit jsem Zuzaně zavolala. Chtěla jsem se sejít.
"Jsem u Vopice. Jestli se ti chce, tak přijď."
U Vopice? To byl především Helenin klub! Rychle jsem se oblékla a vyrazila.
A mé zklamání se dalo téměř krájet, jak silné bylo po zjištění, že Helena v klubu není.
"Nazdar," pozdravila Zuzana. Nadšená z mé přítomnosti rozhodně nebyla.
"To je vás tu tak málo?" zeptala jsem se rádoby ledabyle.
Zuzana na mě pohlédla a řekla přímo: "Dej jí už pokoj, Vando. Copak nevidíš, jak trapná jí připadáš? A nejen jí... Co sis od toho slibovala? Že bude z tvýho plagiátorství nadšená? Že si tě oblíbí? Ona tebou pohrdá, sereš ji, Vando. Uvědom si to laskavě. Nechce tě vidět, nechce o tobě slyšet. Chápeš to?"
"Jdi do prdele, krávo," doporučila jsem jí a zvedla se k odchodu.
"Klidně, hlavně, když tam nebudeš ty," odvětila klidně a zvedla sklenici, aby se napila. Zatmělo se mi před očima, vrazila jsem do ní a srazila ji ze židle. Sklenice se rozbila a Zuzana se o ni pořezala.
Od stolu se ozvala změť vzteklých hlasů, které jsem ignorovala a vyběhla do tmy.
Prudce jsem vdechovala chladný noční vzduch a potlačovala slzy.
Právě jsem klesla na úplné dno, už není cesty zpět...
A náhle, z čista jasna, spatřila jsem ji. Stála na rohu ulice a telefonovala.
"Heleno?" zavolala jsem.
Ohlédla se. Zamávala jsem jí. Zatvářila se značně znepokojeně, chvíli váhala a nakonec se prudce obrátila a odcházela.
Popadl mě takový vztek, jaký jsem ještě nikdy nepoznala.
Rozeběhla jsem se za ní.
Dohnala jsem ji akorát na kraji lesíka.
"Nech mě na pokoji, sakra!" vykřikla vztekle, zároveň však s notnou dávkou strachu.
"Co si to dovoluješ, ty hvězdo, vykládat o mně takový lži?!" křičela jsem na ni.
"Dej mi pokoj, vypadni už!" zopakovala.
Opanovala mě bezmezná zuřivost.
Vrazila jsem do ní. Neudržela rovnováhu a přepadla. Prudce se udeřila do hlavy a ztratila vědomí.
Ležela napůl ve vozovce, když se přiblížilo auto.
Věděla jsem, že je to naposled, co ji vidím. Byla nádherná.
Řidič červené Fabie si bezvládného těla všiml příliš pozdě. Ozval se skřípot brzd.
Marně.
Prostoupil mě podivuhodný klid.
Posadila jsem se na obrubník, vytáhla z Heleniny kabelky krabičku cigaret a jednu si zapálila.

neděle 8. května 2011

Zrzka

Ušlo to, byl jsem spokojenej. Z těch kapel, co dneska přišly, jsme hráli nejlíp. Holka pod pódiem na mě házela významný pohledy, mrkala dlouhejma řasama a leštila si pusu ostošest.
Byl jsem důležitej a ignoroval ji.
Když jsme dohráli, dopřál jsem si jedno pivo a pak vyrazil na barák. Venku sněžilo, byla kurevská zima. Na Vyhlídku jsem dojel busem.
Dveře od bytu byly odemčený. Vlezl jsem dovnitř a v obýváku našel zrzku. Seděla nahá na kanapi a kouřila trávu. Všimla si mě a usmála se.
"Nazdárek, hezoune," řekla roztomile a vyfoukla obláček dýmu.
"Měli jsme koncert," oznámil jsem jí. "Dáš si něco?"
"Byla jsem v pizzerce," sdělí mi. "Nechceš jít ke mně?"
Odložila zbytek cigarety do popelníčku, odhodila vlasy z tváře, usmála se a položila se s roztaženýma nohama.
Neodolal jsem.
 
Budík spustil obvyklou tirádu o půl šestý. Zrzka ležela v posteli vedle mě a spala. Chtěl jsem ji.
"Zrzečko."
"Copak, hezoune?" broukla zpod peřiny.
Začal jsem vysvětlovat, že musím do práce, čeká mě dlouhej den a tak podobně. Dlouho mě prosit nenechala a stáhla mě k sobě pod peřinu.
Do práce jsem to včas nestihl.
 
V průběhu odpoledne jsem si naplánoval, jak večer zajdeme k Vopici, poslechnem si trochu pořádný hudby, opijeme se, vrátíme na barák a pak se budem milovat až do rána. Ta představa se mi líbila a zrzce jsem ji hodlal sdělit hned po návratu.
Dveře byly zamčený. Zrzku jsem nenašel.
Byla pryč.