úterý 24. května 2011

Lola

Bylo pozdě večer, když jsem odemykala dveře bytu. Proklouzla jsem dovnitř tišíc roztomilé hihňající se stvoření, které jsem ten večer v baru poznala. Stvoření bylo drobné postavy, s pěknýma šedýma očima, blonďatými vlasy a jmenovalo se Dolores-Aimé. Bylo v náladě od většího množství vypitého vína, než jaké mohlo toho večera snést.
"Můžu dovnitř v botech?" zajímala se Dolores.
"Pojď do chodby," odpověděla jsem, sama již zutá a mířící do kuchyně. "Dáš si něco k pití, Dolores?"
"Říkej mi Lolo," ozvala se z chodby. "Jako byla ta z Nabokovovy knihy. Znáš ji? Četla jsem ji snad desetkrát. Je skvělá."
"Četla, ale dávám přednost jiné literatuře." Odpověděla jsem. "Co chceš k tomu pití?"
"No," zauvažovala, "víno jsem pila celej večer. Co třeba gin?" navrhla.
"Myslím, že bychom měly přejít na nealko," usoudila jsem. "Dělám skvělý koktejly."
"Ty jsou dobrý, právě když je v nich pořádný pití," namítla, myslíce bezesporu tvrdý. "Ale spokojím se nakonec i s minerálkou. Jak jsi to myslela s tou literaturou?"
"Mám ráda německý autory, což je ostatně v přímé souvislost se školou," vysvětlila jsem.
"Neříkej, ty studuješ německou literaturu?" podivila se.
"A jazyk. Němčina je hrozně zajímavá, ale mám k ní vztah i jinak. Na, tady máš tu minerálku. Led je v mrazáku, jestli chceš."
"Dobrý. Tak tobě se líbí němčina? Na můj vkus trochu tvrdej jazyk."
"To si myslí kdekdo, ale je to o osobě, ne o jazyku. I francouzština může znít v určitém podání nehezky. Vzpomínám si na prohlídku rakouské Mammuthöhle, tamní průvodkyně mluvila moc příjemnou a libozvučně znějící němčinu. To je pak o něčem úplně jiném."
"Možná máš pravdu," připustila a přesunula se do obýváku. "Páni, máš tu spousty muziky. A posloucháš Hooverphonic..? Ty úplně žeru! Smím je pustit?"
"Jasně, hoď je tam."
Z reproduktorů se začala příjemně linout jemně smyčcová dokonalost s názvem "Mad about you", Lola stála s minerálkou pod oknem, podupávala si nožkou a dívala se ven, přičemž slabě plíživé světlo z kuchyně jí propůjčovalo jemnou, krásnou siluetu. Byla nesmírně přitažlivá. Sexy. Zmítána prudkými vášněmi k její osobě jsem si náhle uvědomila, že po pár hodinách barové známosti ji k zbláznění miluju.
Tiše jsem došla až k ní a položila ruku na její rameno. Pootočila se a usmála se. Pak se jemně odtáhla a pravila: "Už je pozdě, měla bych vyrazit, než mi ujede poslední metro."
"Neujede ti." ujistila jsem ji. A pak mi došlo: "Vždyť nikam jezdit nemusíš. Zůstaň u mě."
"To bych nejspíš neměla, známe se sotva pár hodin..." namítla.
"Nesmysl. Pojď, objednáme si pizzu a olivy a budem koukat na filmy a poslouchat muziku až do rána. Nechoď pryč. Miluju tě."
"Jsi blázínek, Virginie." ujistila mě s úsměvem. "Ale olivy s mandlema si zabírám."
Teď jsem se usmála já a šla pro telefon, abych učinila objednávku.

Žádné komentáře:

Okomentovat